Původně jsem měla v plánu publikovat poslední článek ze svatby, o které jsem psala v minulých článcích. Ale jeho příprava je poněkud komplikovanější a navíc v tomto adventním čase nestíhám moc věcí navíc. Takže tu mám jiný článek, možná o něco více aktuální.
V dnešní době máme už asi všichni v kapse telefon s foťákem, na který si zaznamenáváme nejrůznější okamžiky. Občas také někdo používá nějaký jiný foťák, jako např. zrcadlovku či jiné přístroje. Málokdo si ale pak fotky někdy prohlédne. A tak se nám v telefonech hromadí různé fotky, většinou navíc v několika verzích, protože co kdyby ta jedna byla lepší než druhá. Jednou za čas je možná přesuneme do počítače a tam už většinou zůstanou navždy zapomenuté.
Dalšími šaty, které jsem šila při příležitosti letní svatby, byly šaty pro mě. Už delší dobu jsem si chtěla ušít dlouhé šaty, a teď byl ten správný okamžik. Z výběru barev zelené, hnědé a žluté jsem měla jasno téměř hned a jednoznačně vyhrála žlutá.
Mám tu další (a ještě ne poslední) článek z letní svatby, na kterou jsem šila několik šatů. Už jsem zde psala o šatech pro družičky a svědkyni a o šatech pro babičku. Další ze svatebčanů, který si ode mě nechal ušít šaty, byla maminka nevěsty. Jak jsem už psala minule, svatba byla ve venkovském stylu a hlavními barvami byly barvy slunečnice - tedy zelená, hnědá a žlutá. Od toho se odvíjel výběr látek a střihů.
Během léta jsem měla možnost podílet se na přípravách tak krásné události, jako je svatba. Nevěsta mě poprosila, abych ušila šaty pro družičky a svědkyni. Svatba byla převážně ve venkovském stylu a hlavní květinou byla slunečnice. Od té se také odvíjely barvy svatby - zelená, hnědá a žlutá.
V souvislosti s projektem, který v srpnu a v září běžel na Startovači, na nás Amerikánka „vyskakovala“ z různých koutů internetu. Projekt měl za cíl podpořit fotografickou knihu Tomkiho Němce, která vznikala v době, kdy vzhledem k pandemii nebylo možné hrát divadlo tak, jak jsme na to do té doby byli zvyklí. A tak se muselo začít hrát jinak. Zároveň polovina z ceny knihy šla na podporu organizace Dobré víly dětem, která se věnuje dětem v dětských domovech.
V divadle jsme už nebyli pěknou dobu, naposledy asi v březnu 2020 před prvním lockdownem, a Amerikánka nás natolik zaujala, že jsme ji chtěli vidět. Museli jsme si však s koupí lístků trochu pospíšit, protože zbývaly asi tak poslední 4 představení. Inscenace se hrála v divadle Jatka 78, kde jsme předtím nikdy nebyli a prostor sám o sobě byl zajímavý a dost odlišný od klasických divadel, která většinou navštěvujeme. Sál byl ale současně celkem velký a lidí tam tedy bylo na můj vkus až příliš.
Tereza Ramba a Eliška Křenková diváka seznámí s Emmou Černou a jejím příběhem, který začíná kolem jejích 10 let v 80. letech minulého století v Československu, kdy se dostává do dětského domova. Následuje zkušenost v pěstounské péči a končí v „pasťáku“. Její hlavní motivací, proč to nevzdávat a vydržet to, je vidina cesty do Ameriky, do svobodné země, ve které údajně žije její otec představující pro ni jistotu.
Inscenace byla založena na čtení, které ale bylo tak silné, že diváka naprosto vtáhlo do děje (alespoň v mém případě). Myslím, že pro každého, kdo vyrůstal ve víceméně fungující rodině, je velmi obtížné představit si, co všechno zažívají, a jak se cítí děti, které toto štěstí nemají a vyrůstají v dětském domově. Tomuto představení se však podařilo celou situaci divákovi významně přiblížit. I přes ve výsledku velmi vážné téma nechybělo ani pár vtipných momentů pro odlehčení celé situace.
Nesmím také opomenout kostýmy, které mě velmi zaujaly, protože mimo jiné byly doslova propojeny s celou scénou.